Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ráno mám problém se dostat do areálu na první kapely. Přicházím tak o svůj první tip posledního dne, kterým jsou THE COMPLICATION, ale co, odchytnu je někde v klubu. Nenechávám si však ujít ETTE ENAKA – mladou domácí indie rockovou trojku, která vyhrála soutěž 1Band2Play. Mají plno. Jejich hudba v sobě kloubí indie i postrock, má taneční tendence. Kytary hnané přes delay, úsporná basa, která dokonale sedí na bících, na bubenické stoličce jistota ve formě Vítka z RUTKY LASKIER. Přirozený nenásilný projev a náladová, příjemně plynoucí hudba. To dělá z ETTE ENAKA dokonalý vstup do posledního dne festivalu.
Následně se dostávám, tento rok poprvé, do Gongu. BAULS - SOUL OF BENGAL jsou zajímavou exkurzí do Baulské hudební kultury. Skladby hrané na tradiční nástroje a ke každé skladbě vysvětlení. A to jak v angličtině, tak v češtině, které se promítá v Gongu za kapelou a na projekčních plochách po prostoru. Od stovky let starých popěvků, které odkazují k ožské mytologii až ke strastem řemeslníků nebo ryze současné problematice. Z nich se snažím na Fullmoon scéně stihnout ±0, ale nějak to zapíchni dříve, než měli a tak míjím jen lidi mířící z jejich koncertu do areálu Colours. Inu, škoda.
Velkou ozdobou Colours jsou vždy projekty, které na tanečním základě míchají rozličné prvky folku nebo ethno music. Takovým představitelem jsou AFRO CELT SOUND SYSTEM. Tahle kapela k sobě váže prvky afrických rytmů, keltské hudby i irského folku. Hlavní bubenickou atrakcí Johnny Kalsi s pandžábskými kořeny, s velkým bubnem, zvaným dhol, na krku. Někdejší člen TRANSGLOBAL UNDERGROUND a zakladatel DHOL FOUNDATION. Vedle něj ostřílené legendy hudebního průmyslu, jako je producent Simon Emmerson. Výsledek je návykový. Taneční podklady hnané před bicí soupravu a často i dva nebo tři další perkusisty do sebe nechávají nabourávat další styly z různých stylů a nástrojů ať už jde o dudy, housle, píšťaly nebo západoafrickou koru.
Další kapela na Fullmoonu mi ale už uniknout nemůže. Jsou jimi domácí ROLE, kteří zaujmou hlavě syntetickým originálním zvukem kytar, přes který ženou svoje indie-pop rockové písničky. Díky těm špinavým kytarám a neotesaným vokálům mají ROLE trochu garážový přízvuk, což kvituji s povděkem. Dlouho mě tihle kluci míjeli, ale dočkal jsem se a stojí to za to. Při jejich setu začíná poprchávat a následně se strhává déšť, který zahání většinu publika. Zůstává jen pár připravenců v pláštěnkách a to je škoda. Trojka hudebníků se centimetr po centimetru přesouvá na zadní stranu scény, déšť jim ukrajuje životního prostoru a z publika létají hlášky typu „zemřete na podiu, jako legendy!“.
Povinnosti mě zpátky vyplivnou až na koncert filadelfské trojky RON GALLO a musím říci, že je to zase jeden z rockových koncertů se vším všudy. Jako bych se přenesl do zlatého věku amerického rocku, kde se soul potkával s punkem a garážema. Basák leze na svůj aparát a Ron hraje na svoji kytaru nějakým kufříkem. Poctivá rocková energie a vizáž rockového rebela, kterému na hlavě právě explodovala kudrnatá atomovka, přivábila ke scéně mnoho dívek, které nábožně sledují každý jeho pohyb. Tohle je koncert, který pevně stojí na floutkových rock’n’rollových základech, při kterých se na konci koncertu má mrštit stojanem na mikrofon do publika. Stojan tedy letěl, ale do rohu scény.
Při opouštění areálu se nechávám strhnout tanečně vizuálním obžerstvím ve formě JUSTICE. To co předvedli osvětlovači, bylo opravdu dech beroucí a vizuálně tu rozhodně nebyl lépe připravený koncertní set. A dost možná jsem na žádném festivalu tak úzce propojenou světlenou show s žádnou hudbou neviděl.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.